Dvojzkoušky Řitka, aneb zápis z cestovního deníčku
Jak jsme se vydaly do Řitky, aneb trable kam se podíváš… Ze dvou zkoušek jsme běžely jednu, poprvé jsme zažily zácpu a rozbil se nám Matizzz… Opravdu, výprava za všechny prachy.
Agility (oficiální)
Řitka
Termín: 15.3.2013
Kategorie: MA2
Rozhodčí: Antonín Grygar (CZ)
Umístění: DIS
Konečně už můžu jezdit autem do Prahy, bez toho aby cestě předcházely hodiny hádek a filosofování o tom jak moc je to nebezpečné. To víte, dopravní špička, samé jednosměrky, samí zběsilí řidiči, stručně řečeno v Praze zaručeně vládne anarchie, jet tam je téměř nemožné a JÁ to zajisté nemohu nikdy zvládnout. (Toto jsem se donedávna dozvídala pokaždé, když jsem chtěla nebo jela Matizem do Prahy.) Tentokrát ne. Všechno proběhlo v klidu, jediná námitka k tomu nebyla. Já stále nevycházím z údivu… Co se to s tátou stalo? Asi pochopil, že přesvědčovat mě nemá smysl a že už řídím dostatečně dlouho abych tuto „zaručeně náročnou“ cestu zvládla.
V pátek odpoledne jsem vyrazila směr Řitka, z počátku cesta probíhala skvěle a kilometry ubíhaly, Matiz frčel o sto šest. Ale tuto vcelku pohodovou jízdu překazil převrácený náklaďák, který u sjezdu na Ořech vytvořil několika kilometrovou zácpu. (Poučení pro příště: vždy, se dívej na mapu dopravní situace než se někam vydáš!) Zácpa vypadala na dlouho a ač jsem měla časovou reservu moje iluze o tom, že do Řitky dojedu včas se začaly pozvolna rozplývat. Možná jsem mohla sjet s dálnice a pokusit se to někudy objet, ale to jsem si netroufla a i po mobilní konzultaci s Martinem se to jevilo jako pitomost. Nicméně i stání v zácpě považuji jako dobrou zkušenost, jen mě dočista vytáčelo chování některých řidičů – iracionální přejíždění skrz pruhy, aby bylo zrovna v tom nejrychlejším. (i když jely, respektive stály všechny stejně)
Konečně jsem dorazila do Řitky, moje zpoždění v tu chvíli činilo 50 minut od původně plánovaného dojezdu, bohužel, souřadnice ukazovaly někam jinam než byly haly BIOSY, i podle obrázku na webu, i podle mapy se dle mého názoru nedalo poznat, že můj cíl má být až za Řitkou (toto jsem ještě v neděli jednou kontrolovala a opravdu, pro toho kdo místo nezná není zřejmé kam má jet). Moje zpoždění se prodloužilo ještě o 15 minut hledání. Ach jo.
Poté co jsem konečně našla to správné místo, šla jsem zjistit jaký je průběh závodů, běhala se druhá zkouška kategorie large, potěšilo mě, že jsme mohly běžet. Ale na prohlídku jsem měla jen malinkou chvilinku – v podstatě jsem musela stihnout během přestavby na M. Prohlídla jsem 2x a rychle jsem šla pro Cherrisku, abych jí alespoň trochu před během rozhýbala. Kočička moje byla naprosto úžasná, vnímavá, krásně zastavila všechny zóny, ustála odložení, běžela se mnou a dávala pozor. Ale kdo to asi pokazil? Já! Protože jsem měla prohlídnuto jen tak letem světem, takže jsem začala přemýšlet nad jednou skočkou, jestli do trati patří nebo ne, zadívala jsem se na ní (a hledala číslo), Cherrinka tam vnímavě běžela, protože to považovala za správné, když se tam koukám…(skočka tam nepatřila > DIS) Zbytek parkuru Cherrulínka zase precizně dokončila a rovinku na závěr dala bez jediného pohledu ne na mě, což je nesmírně potěšující.
Po doběhu jsem šla vyvenčit na přilehlé louky a poté vyrazila k Martinovi, podle původního plánu jsem chtěla jet po okruhu a pak po D1, ale po rozhovoru s Janou, jsem se rozhodla, že budu odvážná a zvolím kratší, ale náročnější variantu – přes Chuchli. Zvládla jsem to! Tím jsem na sebe nesmírně pyšná 😀
Teď už přeskočím rovnou k neděli, protože sobota probíhala stejně jako každá jiná. V neděli byl plán následující: po obědě vyrazíme domů přes Holešovice, Stromovku a Dejvice. Do Holešovic jsme jeli kvůli tomu, abych se podívala na notebooky, protože ten můj chudáček už mele z posledního. Další naší zastávkou měla být procházka ve Stromovce která už se nekonala, protože před Letenský tunelem mému malému, roztomilému autíčku upadl výfuk. Byla jsem v šoku. Auto strašně řvalo, ale já s ním musela ještě chvíli jet, na nejbližším možném místě jsem zastavila a Martin se podívla co se děje.
Dozvěděla jsem se, že je upadlý výfuk. V tu chvíli jsem to nějak psychicky neunesla, začalo se mi honit hlavou: Jak dojedu domů? Představovala jsem si strašnou reakci táty – řev, vyčítání… (To se k mému potěšení nakonec nekonalo), také jsem si představovala, kdyby se tohle stalo, když bych zrovna někam jela sama a jaké mám štěstí, že v tu chvíli byl se mnou Martin. Mrzelo mě to a zároveň štvalo. Martin odřídil do Dejvic, kde to dal tak nějak do pojízdného stavu. (Děkuji :-)) Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla pro zatím tuto informaci tátovi nesdělovat. Dozví se to až dojedu domů.
V Dejvicích jsem přendala Cherrinku k Martinovi do auta, aby nemusela jet v tom rámusu a už jsem se začínala pomalu uklidňovat. Teď už zbývalo jen dovézt nemocný Matiz do Kladna. Jeho úraz naštěstí nevylučoval jízdu, jen to příšerně křičelo až se lidé ohlíželi. Martin mě celou cestu zezadu jistil, kdyby se něco dělo nebo to upadlo úplně. Naštěstí obvazové jištění vydrželo a dojeli jsme celkem bez problémů domů.
K mému překvapení byl táta v pohodě a bral to s humorem a Martin se konečně mohl vydat na cestu za babičkou, kam měl v plánu jet z Prahy, nikoliv z Kladna. A já si zpětně uvědomuji, že to co se Matizovi stalo, zas tak strašné nebylo, jen já to v tu chvíli příliš přeháněla…
Bebí
Ošetřené bebí